Co na tom má?

Po roce jsem byla nucena sednout na motorku.

Ačkoli by mi to mělo být líto, nebylo. Drahému díky nějakému chybějícímu štítku propadla na motorce technická = nemohl na ní jezdit. A já byla tak šťastná, protože když někam vyjel na tomhle pekelném stroji, trnula jsem doma hrůzou jestli mi ho někdo nesestřelí.
Ale má škodolibá radost netrvala věčně. Štítky jsme sehnali, teď o dovolené si udělal technickou a dnes poprvé vyjel. Nejprve dnes ráno sám, ale odpoledne jsme měli jet na návštěvu k babičce. Ale z jeho ďábelského výrazu bylo patrné, že autem to určitě nebude.
„Ale to ne! Víš jak motorku nesnáším,“ skučela jsem.
„Ale no tak, víš jak je to příjemný? V tomhle vedru?“ snažil se mě lákat a já věděla, že nemám na vybranou, leda bych sedla do rozpáleného auta a jela autem sama. A já a řídit? To fakt jen v nouzi a tohle nouze nebyla. Celá nafrněná jsem naházela do taštičky peněženku a mobil. Ve třiceti stupních na sebe oblíkla mikinu a nutné sluneční brýle. Sotva jsem vylezla z domu, byla jsem zpocená až víte kde. A to jsem ještě měla mít na hlavě tu hnusnou těžkou helmu.

„To jedeš v pantoflích?“
„Stačí, že se budu péct v mikině, ještě bych se pekla v botaskách“
Jo, nebylo to úplně nejbezpečnější, ale  věřím mu, tak co by se mohlo stát?

Nasadila jsem si tu hnusně těžkou helmu, usedla na motorku, která se pod mou váhou značně prohnula. Jo, já ho varovala, že jsem fakt těžká.  A myslím, že to poznal, když se rozjel, motorka určitě nevyjela tak rychle a svižně jako když jede sám. Nu což.

Ještě, že jsem měla brýle, protože se mi ani za nic nechtělo zavřít ochranný štít na helmě. Nedalo se v ní dýchat. V mikině mi bylo vedro. A já se bála abych z té motorky neslítla. Fakt mi bylo na omdlení. Do toho mi neustále padal popruh na tašce, takže už jsem se viděla jak mi celá taška odletí kamsi do prd..háje. Takže jsem sebou neustále šila, potom jsem si vytahovala rukávy mikiny abych dopřála dalším centimetrům kůže svěží vzduch.

Ani nevím jak, ale dojeli jsme k babičce. Cestu domů jsem prožívala stejně, to už jsem tedy měla zavřený ochranný štít na helmě, takže to všude hučelo a já zase už začínala vidět hvězdičky. Raději jsem se drahého držela jako klíště. A v jednu chvíli jsem se dala i na modlení. Když se na tom našem prskloletu rozhodl předjídět nějaký zemědělský stroj + kombajn. Ano, oba jely jen nepatrně pomaleji než my, ale stejně. Co kdyby se v protisměru zjevilo auto? To jsem se fakt za jeho zády krčila, oči zavřené a v duchu si říkala panebože dneska ne, prosím ne. No, zavírat oči taky nebyl úplně cajk nápad, protože jsem nesledovala cestu a nevěděla kdy se mám do zatáčky naklánět.

Fakt nechápu, co na těch motorkách lidi mají. Pro mě je to neskutečný stres, a to jak z pozice spolujezdce na té motorce nebo z pozice řidiče auta.
Každopádně, vždycky budu raději preferovat pohodlné a alespoň trochu bezpečné auto nad tímto pekelným strojem.

 

PS: chtěla jsem sem dát fotku v přilbě a brýlých, maminka říkala, že vypadám jako sysel, ale po příjezdu domů jsem byla šťastná, že jsem přilbu a mikinu sundala a mohla volně dýchat.

Reklamy

Jak jsem si chovala „lefa“

Máme dovolenou! Hurá!

A jaké bylo moje překvapení, když první výlet na sebe nedal dlouho čekat a spáchali jsme jej už druhý den dovolené.

O tomto místečku jsem slyšela už dávno, ale nějak nebyla příležitost se tam jet podívat. Až když mi moje nehtařka vyprávěla, že tam mají malá lvíčata,vlastně už jen jedno, ostatní prodali, musela jsem ho vidět. Protože komu se poštěstí nechat se vyfotit se lvem? 🙂

Když jsme do bioparku dorazili, byla jsem mírně zaskočená, čekala jsem trošku něco jiného, lepšího. Takže dovolím si tvrdit, že tento parčík je lepší navštívit s dětmi, kterých tu bylo opravdu požehnaně, než sami dospělí.

Je to vlastně jedna velká zahrada, plná voliér, které skrývají opičky, tygry, králíčky, lvy, želvy, ale také obyčejné slepice či prasátka. No a nesmí chybět malé kozičky, které si člověk může pohladit.

Jako asi bych byla i otrávená, toho jak tam pobíhaly děti, jak pokřikovaly. Ale i z toho, že bylo hrozné horko a zvířata byla v útlumu. Nebo jsou tak celoročně? Jako až mi některých bylo líto. Obecně nemám tohle vystavování a hlavně zavírání do klece moc ráda, na některých zvířatech to bylo i vidět, že by nejraději byli někde úplně jinde. (Teď mě napadá, že jsou to zvířata tak spíš by asi bylA raději někde jinde).

No, ale jako pochovat si malé lvíče, to byl zážitek. Sice jsme si na něj musely vystát pěkně dlouhou frontu, a řeknu vám, v pravé poledne, na sluníčku – dovezla jsem si domů pěkné opálení/spálení.

Fotka tedy za 100, ale zase jsme si jich mohli udělat kolik jsme chtěli. Sebe ani sestřenku sem dávat nebudu, ale aspoň pár obrázků jo 🙂

Držíme černou hodinku

Tak nám začala dovolená! Volejte sláva a tři dny se radujte. Potom ovšem stačí jediný pohled z okna a ta radost ze mne nějak vyprchává. Respektive měla by vyprchávat. Venku leje a bouří. Mělo by mě to asi štvát a měla bych být nešťastná, že nám dovča proprší. Mě by to ale vůbec nevadilo. Nakupilo se mi tu tolik knih, že bych klidně celé dny byla zavrtaná v pelíšku a jen četla jedla a spala.

Jak už je to takovým naším pátečním pravidlem, jeli jsme k babičce. Tedy, já k babičce, drahý k rodičům. Už jsem se těšila jak si u babičky ohřeju můj oběd, který jsem v práci nestihla sníst, ale sotva se za mnou zavřela vrátka, babička vyšla ven se slovy no sláva, že jedete, nám od rána nejde proud. No super.

„To je hrozný, ještě že jsme si ráno stihly uvařit aspoň čaj, ale pojďte, mám výbornou porkovou polívku,“ zvala nás babička dál.

Pórková polívka? Tak tu neodmítnu nikdy.

Drahý ovšem dál nešel, jel rovnou k rodičům, že třeba u nich elektřina bude fungovat.

Já si u babičky dala polívku, babička mi zatím vylíčila celotýdenní příběhy co se jí udály a co se udály ve vesnici. No nestačila jsem zírat.

Poté jsem se se sestřenkou podělila o moje celozrnné špagety s cuketou, které jsem byla nucela ohřívat na plynu místo v mikrovlnné troubě. Takže se mi pěkně do kastrolku připekl sýr,který jsem si tam v práci dala, abych nemusela tahat obal domů. Hm. A bylo to nějaké suché, tak jsem tam chtěla dát trošku ostrého kečupu. Ale určitě to znáte, jak vám ten kečup neteče a neteče a najednou vychrstne taková hromada. Hm, tak to se mi přesně stalo s tím mým. Takže jsme si u konzumace pěkně pobrečely jak nás pálila pusa. Jsem totiž nešetřila ani na česneku.

V průběhu odpoledne se nepěkně zatáhno, že jsme  s babičkou musely držet  černou hodinku. Nešlo světlo, nešla telka, nešlo nic. Ještě, že si babička vystačí a pořád mluví J Poté jsme s nešťastným výrazem sledovaly situaci venku, kde bylo nebe úplně černé. Chvíli na to už spustily provazce deště následované silným větrem a hromy a blesky. Po chvíli přišly i kroupy a to bylo na babičce vidět jak ráda by šla ven a zachraňovala kytky. Jen seděla u okna, odhrnula si záclonu a to bylo samé juuuu, jeee….

Babi dneska obecně perlila, prý jak je člověk zvyklý na tu elektřinu, automaticky šla vařit kávu, nešla varná konvice, tak si kafe šla dělat do mikrovlnky, ta nešla. Poté šla mixovat tu pórkovou polívku a divila se proč nejde mixér. Sestřenka se jen pousmívala.

No jo, člověk bere elektřinu jako běžnou součást dne, ale dovedete si představit život bez ní? My jsme se sestřenkou zjistily, že se pěkně nudíme. Kdyby bylo aspoň co číst, ale všechny babiččiny knihy jsou pro nás nudné. Mobily vybité, internet nefunkční. No prostě jsme seděly a snažily jsme se normálně si povídat, protože ani žádnou deskovou hru jsme hrát nemohly, neb nebylo vidět.

Ještě, že máme teď společné téma – Sirotčinec slečny Peregrinové.

Workoholička?

Když jsme dneska s drahým odcházeli z práce, jeho kolega si z nás dělal srandu a loučil se s námi slovy „dovolenkáři – čekatelé“. Docela mi to přišlo i vtipné. Rádi si bereme dovolenou na konci prázdnin, právě z toho důvodu, že většina lidí ve firmě má už po dovolené a my se teprve těšíme.

No, těšíme.

Trošku z toho mám i strach. Přistihla jsem se, že jsem asi trošku workoholička. Sice to není tak, že bych v práci celých devět hodin strávila prací, naopak, zvládnu sjet kde jaké webové stránky, ale ve svých pracovních věcech mám přehled a strašně nerada je, byť jen na 14 dní předávám kolegyni.
Kolegyni, kterou nemám vůbec ráda a která mne opustila a šla na jinou pracovní pozici. Sice na letním zástupu jsme byly domluvené od začátku, ale prostě najednou neví, jestli mou práci bude stíhat a jestli jí kvůli tomu nebude stát její práce. A já se najednou cítím tak nějak divně, jako že ji musím prosit, aby mne v mé nepřítomnosti zastupovala. Protože na rozdíl ode mě, jí práce bolí a má problém cokoliv udělat navíc.

A ono když potom celou dovolenou přemýšlíte, jak to asi v práci jde, jestli se tam něco nesere.

Dobře, kecám, po celou dobu dovolené ne, po pár dnech si na práci ani nevzpomenu a užívám si slastného vyspávání a obecného nic nedělání.
Horší je to potom v neděli večer. V tu neděli, která je před nástupem do práce. Jsem otrávená, nervózní a v noci nemůžu spát, takže v pondělí ráno vstávám jako zombie a vlastě vypadám jako bych vůbec neodpočívala a koloběh se zase roztáčí.
Hlavně mám nervy, co bude v práci za průšvihy, co jsem udělala špatně, než jsem odešla, na co se zapomnělo?

Jsem asi trošku švihlá, ale na práci mi záleží a nechci o ni přijít. Nejen kvůli místu, ale i kvůli kolegům…. A taky…někdo tu hypotéku platit musí, žejo.

Ransom Riggs – Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

mid_sirotcinec-slecny-peregrinove-pro-podivne-deti-117797

Autor: Ransom Riggs

Žánr: Horory, fantasy, pro děti a mládež

Díl: 1/3

Série: Sirotčinec slečny Peregrinové

Originální název: Miss Peregrine´s home for peculiar childern

Rok vydání: 2012

Počet stran: 358

Nakladatelství: Jota

Anotace: Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství.

 xxx

Knihu i film jsem měla hodně dlouho na mém seznamu Musím si přečist a Chci vidět. Ale něco mne od toho odrazovalo. Nechtěla jsem si hledat informace, nechtěla jsem číst ani vidět o čem to je. Chtěla jsem být překvapená.

A překvapená jsem byla, když byl začátek srpna a tuto knížku právě dočítala moje sestřenka. Nedalo mi to, opět jsem odložila již několik měsíců čteného Mechanického prince a začetla jsem se. Nyní mne tlačil i čas, protože sestřenka musela knihu brzy vrátit kamarádce.

Ovšem přečetla jsem pár řádek a říkám si Sakra co to je? Ono je to jako v současnosti nebo co? A kdy tam konečně bude ten sirotčinec? Kdy tam budou ty podivný děti? Proč se to tak natahuje?

Po každé přečtené kapitole jsme psala sestřence, kdy jako už to teda bude?

A potom to přišlo. Časová smyčka. Jakože cože? Sestřenku už moje dotazy štvaly, proto mi řekla „Neptej se pořád a čti“ A tak jsem četla.

A postupem času jsem tomu propadla. Hodně propadla. Co si budeme povídat, nejvíce mne okouzlila milostná zápletka mezi Emmou a Jacobem. Jen mi přišlo zvláštní, že Emma byla kdysi milou jeho dědečka.

U knížky jsem se bála, nemám tak ráda horory, trošku jsem se i bála jak budu vnímat všechny ty jiné děti, ale vše bylo psané tak pěkně, lehce, že mi to ani nevadilo.

A co mě nejvíce překvapilo – když jsem sesestřence řekla, že si Jacoba představuju jako Claye Jensena ze seriálu 13reasons why, ona mi řekla, že ona také. Asi to bylo tím, že Clay se celou dobu seriálu tvářil tak nějak nechápavě a přesně takhle na mne působil i Jacob. Ze začátku.

Z knihy jsem fakt uchvácená. Ale ihned po přečtení jsem si pustila film a ten mne zklamal na celé čáře. Plno věcí tam je úplně jiných než v knize, konec je zcela jiný /ještě nevím jestli třeba není spatlaný ze dvou knih/ a prostě mne to neoslovilo.

No nic, konec psaní, jdu číst druhý díl abych tu měla příští úterý zase co postovat 🙂

Colleen Hoover – Ztracená naděje

mid_bez-nadeje-ztracena-nadeje-eih-197039Autorka: Colleen Hoover

Žánr: Literatura světová, romány

Díl: 2/2

Série: Beznadějná

Originální název: Losing Hope

Rok vydání: 2014 

Počet stran: 336

Nakladatelství: Yoli

Anotace: Colleen Hooverová okouzlila čtenáře románem Bez naděje, příběhem toho, co se stalo, když dívka jménem Sky potkala dávno ztraceného přítele z dětství, Deana Holdera. S Holderovou pomocí odhalila Sky šokující rodinná tajemství a vyrovnala se s city a vzpomínkami, které v ní zanechaly hluboké jizvy. Bez naděje byl Skyin příběh. A ve Ztrácení naděje se konečně dozvíme pravdu o Deanu Holderovi.

xxx

S dalším hodnocením knihy jsem otálela, protože bych tu opět neměla nic jiného než knížky, a chápu, že ne všechny to třeba baví.

Byla jsem celá okouzlená prvním dílem, a proto jsem se ihned vrhla do tohoto dílu, který sliboval stejný příběh, ale z pohledu Holdera.

Trošku jsem se bála, že to bude nuda, číst to samé dvakrát, ale opak byl pravdou. Ono totiž docela i trvalo než se cesty Sky a Holdera sešly, Holder tam vypráví začátek svého příběhu a dozvídáme se tam i více věcí o jeho sestře – dvojčeti Leslie, která spáchala sebevraždu.

Moc se mi líbí jakým stylem jsou tam popisované jeho myšlenky, v podstatě je píše své sestře do jejího deníku. Myslím, že je to pro něj i určitá forma terapie. A líbí se mi to i z toho důvodu, že není moc obvyklé vidět chlapce, který píše deník.

Chyběly mi tam jisté pasáže, na které jsem se vyloženě od knihy Sky těšila – třeba opravdu zábavná mohla být část s tržištěm 🙂 no nic.

Každopádně, moc ráda bych celé toto dílo viděla zfilmované.

Colleen Hoover – Bez naděje

mid_bez-nadeje-bez-nadeje-xSL-182778Autorka: Colleen Hoover

Žánr: Literatura světová, romány

Díl: 1/2

Série: Beznadějná

Originální název: Hopeless

Rok vydání: 2014

Počet stran: 384

Nakladatelství: Yoli

 

Anotace: Je lepší zjistit pravdu, nebo věřit lžím?

Když se sedmnáctiletá Sky seznámí s Deanem Holderem – možná jediným klukem, jehož provází ještě horší pověst než ji – něco se v ní změní. S ním poprvé ucítí něco, co v ní všechny povrchní známosti předtím probudit nedokázaly.

Holder ji uchvátí i vyděsí už během prvního setkání, ale hlavně ji dokáže probrat z citové otupělosti, kterou už začala považovat za součást své povahy. A vyvolat v ní vzpomínky na minulost… vzpomínky tak bolestné, že by si přála nechat je dál hluboko pohřbené.

 xxx

Ačkoli jsem se zařekla, že už na svém blogu nebudu komentovat knížky, protože na tom předchozím jsem v podstatě nedělala nic jiného, musím toto své pravidlo porušit.

Protože tato kniha za to opravdu stojí. Kdysi mi ji doporučila kolegyně v práci. Knížka na mne ovšem musela dlouho čekat, než jsem si k ní našla cestu. Ovšem po těžké a pro mě docela nudné sérii Divergence jsem si chtěla přečíst něco odlehčeného. Ano, nečetla jsem recenze.

Když jsem knihu otevřela, hned první kapitola mne vtáhla do děje a probudila ve mne zvědavost. Co se tam sakra stalo? Proč tak vyšiluje?

A kdo je do háje Holder? Ublížil jí? Musela jsem si klást samé otázky a to jsem knihu ještě ani pořád neotevřela.

Co se mi opravdu líbilo, byl styl psaní. Kapitoly byly označované jako dny, někdy i s přesným časem.

Tato kniha je opravdu první, kterou jsem za svůj docela už dlouhý život přečetla během jediného dne. Natolik mne vtáhl příběh Sky a Holdera. Holdera jsem si zamilovala ihned na začátku knihy, protože se mi líbí takoví ti zlobiví kluci. Ale zdání klame a Holder opravdu tím zlobivým klukem není, proto mé sympatie k němu rostly a rostly.

Sice mi to celé přijde jako jedna velká náhoda. Dávní kamarádi z dětství, se úplně náhodou potkají ve stejném městě? Nevím no, tohle mi na tom úplně nesedělo.

Ze začátku jsem knihu hodně porovnávala se seriálem 13reasonsy why, neptejte se mě proč, protože to nevím.

Kniha se čte moc pěkně, v podstatě sama, u jistých částí jsem sama cítila i vzrušení, kam se na tohle hrabe 50 odstínů šedi.

V průběhu čtení se nám odhalují jedna tajemství za druhým, trošku jsem z nějakých pasáží byla zklamaná, třeba Sky otec se opravdu nemusel zabíjet. Velkým překvapením pro mne byla Skyina matka, Karen. Autorce se podařilo ve mně probudit podezření, že ona je nakonec ta špatná. Že ona zničila Sky život.

Smála jsem se, plakala jsem. Jisté věci jsem si nechtěla a ani nemohla představovat, za to u jiných pasáží jsem své fantazii dávala volné pole působnosti.

Moc se těším, až večer ulehnu s druhou knihou série – Ztracená naděje. Stejný příběh, akorát psaný z pohledu Holdera.