Relax a vyčištění hlavy

Po týdnu dovolené se v pondělí do práce vrátila má drahá kolegyně.
A mě v kanceláři začala strašně moc vadit a překážet. A bylo mezi námi dusno a bylo dosti hmatatelné.

Proto jsem byla celá šťastná, že se mi povedlo uhrát na dnešek a na zítra dovolenou. Zítra mě tedy už chtěli v práci zpět, vzhledem k vyjímečné směně v sobotu, ale uhrála jsem to na práci z domova. Klidně budu doma celý den sedět za počítačem a čekat až přiletí zakázka a já ji budu muset zpracovat, ale do kanceláře nepojedu ani náhodou. Čím méně budu času trávit ve přítomnosti mé drahé kolegyně, tím lépe pro nás dvě.

Těšila jsem se, jak se dnes vyspím, ale jelikož draho dovolenkuje už od pondělí, spát mě nenechal. Bože proč nemůže chodit potichu? Proč nemůže zavírat skříňku potichu, proč nemůže domluvit konvici aby vařila kávu potichu?
Ale ok, vstala jsem a chtěla snídat a on mě začal popohánět, že pojedeme do města. Což mi mile potěšilo, protože jsem se včera jen zmínila, že budu do města potřebovat, ale tak nějak jsem počítala, že pojedu sama. Nechám auto na parkovišti u supermarketu a do centra pojedu autobusem. Protože já a řízení, žejo…

No, vyřešili jsme potřebné, konečně mám vyměněnou platební kartu, konečně mám opravené brýle, v CA jsem si koupila čtyři nová trička – no spokojenost.

A drahý se dal do dalšího letošního projektu, sice původně chtěl dělat něco jiného, ale nakonec začala dělat na skleníku.
Máme ho tu ještě po bývalých majitelích, sami bychom tak velký určitě nepořizovali a bohužel už se na něm podepsal zub času a také loňská podzimní vichřice, která na něm vymlátila další dvě skla – k další dvěma již rozbitým.
V létě díry nevadily, alespoň jsem ráno nemusela chodit otevírat dveře aby se mi tam zeleninka nepařila. Ale ráda bych už něco sázela a to by byla sazeničkám sakra zima.
Ale dostála jsem názoru, že drahého nemůžu do ničeho nutit, prostě musí dělat sám od sebe, ne abych ho nutila a šel to udělat. Tak jsem měla radost, že začal dělat tohle, místo plánovaného venkovního sezení. I když na to už se taky strašně moc těším.

Po příjezdu z města šel drahý pracovat ven, mě se nechtělo, ale nechtěla jsem ho v tom nechat samotného, aby se venku dřel a já seděla u počítače, tak jsem se zeptala jestli chce pomoci (a tajně doufala, že řekne, že ne), ale prý by byl rád…no tak jsem šla.
Dostala jsem na starost umýt všechna ta skla, zatím tedy jen jednu stranu.

Bože, mě teď večer taaak bolí nohy a záda. Těch dřepů co jsem udělala 🙂
Ale fakt jsem si manuální prací vyčistila hlavu a hlavně si odpočinula. Psychicky.

A takhle to vypadá 🙂

 

 

 

Reklamy

REC+PLAY

Máme tu jarní prázdniny, venku to konečně voní jarem, ačkoli vyhrožují, že zase má začít mrznout. Zrovna určitě v tom týdnu, co mám sama jezdit do práce. Ten nahoře prostě chce, abych si zimu za volantem náležitě užila.
Ale to jsem odbočila. Tím, že tu máme jarní prázdniny, sedím v práci sama. A velice mi to vyhovuje. Kancelář mám pro sebe. Můžu si tu být ticho, můžu si větrat kdy chci, můžu jíst kdy chci aniž bych byla pod ostřížím pohledem mé „drahé“ kolegyně.

A hlavně. Mohu si poslouchat co chci. Každá máme jiný hudební vkus. A já, jakožto člověk, který nesnáší konflikty raději ustoupím. Protože raději budu mít dobře naladěnou kolegyni, než protivnou, že ji bolí hlava z mých tuc tuc písniček.
Takže tu posloucháme jediné rádio, které nemáme od firmy zablokované. Už jsem si na něj zvykla, ale nevyhledávám jej.

No, ale když tu jsem sama, tak jede klasicky youtube. Už jsem zvažovala si pustit i nějaký film právě na youtube, jasně, že bych u něj pracovala, ale už vidím šéfa jak reje. Tak zatím sjíždím jen písničky. Včera to byly oblíbené současné, dnes jsem zabrousila do historie a do svého alba „oldies“
Jako, ono to nejsou starý písničky, ale jsou to záležitosti z mého dětství či raného mládí.
A zatímco tady píšu tenhle jakože úvod, úplně jsem zapomněla podstatu toho článku.

Ale ono se stačí vrátit o pár písniček dál a už vím. Zrovna mi tam hrála Alicia Keys – No one. Což mi hodně připomíná svého času moji hodně oblíbenou písničku od Sade? – Be your soul nebo tak nějak. A úplně jsem si vybavila, jak jsem měla od spolužačky na základní škole půjčenou právě kazetu této Sade a pořád jsem si přehrávala tuhle jednu písničku.
A co se nestalo. Jako, my to měli strašně těžký. Abych si hrála pořád stejnou písničku, nestačilo zmáčknout „repeat“ a ona by se točila pořád dokola, ale pěkně jsem musela kazetu v kazeťáku přetáčet. A možná to taky znáte. Páska z kazety se mi zamotala do rádia. To byl vždycky porod to v pořádku vytáhnout a hlavně onu pásku nepřetrhnout. A hlavně když se to stalo u půjčené kazety. Průšvih byl na světě. Ono totiž, když se páska pomačkala, už nehrála tak čistě, ale hlas i hudba tak divně skákaly. Okamžitě jsem kazetu přestala poslouchat.

Ale ta doba měla svoje kouzlo. Dneska si všechny oblíbené písničky můžete kdykoli pustit na youtube, nebo si je stáhnout. To za nás nebylo. Já osobně vždycky seděla u rádiové hitparády a napjatě poslouchala kdy budou hrát moji oblíbenou písničku, abych si ji mohla začít nahrávat na kazetu, později i na CD. Rádio bylo v pohotovosti, neustále jsem měla zapnuté dva čudlíky – REC + PLAY a tuším stop nebo něco, aby to nenahrávalo pořád, ale jen co chci já.
A vždycky mě strašně vytočilo, když moderátor do té písničky začal mluvit. Grrr. A to samé u sobotního ESA. Chtěla jsem si nahrát klip, takže videokazeta ve videu byla permanentně připravena na nahrávání.
Strejda měl takových videokazet desítky.
Jo, to byly časy. Pak přišly internety, první sdílení a stahování a šmitec.

No, jdu si užít takový trošku sentimentální den 🙂

Sam

Asi potřebuji něco smutného, aby mne to donutilo napsat článek na blog…

Sněžilo. Byl to letošní první sníh. Když jsem byla vzůhru ve čtyři ráno, viděla jsem tě z okna jak spíš u vchodových dveří. Říkala jsem si, že jsi to ale truhlík, který nešel spát do boudy.

Ráno bylo před dveřma nablinkáno. Poslední dny jsi blinkal docela hodně, naposledy to bylo před 14dny, to jsem si opravdu myslela, že máš namále. Byla jsem zrovna doma sama, hysterčila jsem a rychle jsem volala D, aby se vrátil domů. Brečela jsem nad tebou, přemlouvala tě. Ale nakonec to vypadalo, že ti něco zaskočilo a teď se ti zapříčilo v krku. Zvládli jsme to.

Ale dnešní ráno bylo jiné. Tvůj pohled byl jiný. Smutný.
Pohladila jsem tě po zádech, řekla ti, ať se jdeš schovat do boudy a počkáš na nás. Bohužel jsme museli jet do práce. Což si nikdy nepřestanu vyčítat. Že jsi byl sám.

Celý den jsem na tebe myslela, byla jsem rozhodnutá vzít tě odpoledne k veterinářce, což jsme měli udělat asi už dávno, ale všichni víme, jak pro tebe byla stresující cesta autem a jakýkoli pohyb mimo zahradu. Mysleli jsme, že je to pro tebe to nejlepší abys byl v klidu.

Když se blížila doba odjezdu domů, napsala jsem D, že se bojím jet domů.
Čekala jsem, že mi napíše, že to bude dobrý, ale přišla nečekaná odpověď, že on se taky bojí.
Cestou z práce jsme raději mluvili o jiných věcech. Ruce jsem měla studené a celá jsem byla nervozní.

Když jsme otevřeli bránu, abychom mohli zajet autem na zahradu. Nevítal jsi nás. Občas se to už stalo, jen jsi stál u boudy, a šel sis zase lehnout. Proto jsem vzala popelnici a šla ji uklidit. Ale nestál jsi ani u své boudy, ani jsi nespal v ní.

Mé srdce začalo bušit. D vzal baterku, já tě volala. Nevím proč jsem si myslela, že jsi utekl. Možná bych si to i přála. Ale nikde jsi nebyl. Začala jsem brečet.
Pak mi bylo jasné, kde budeš. Až úplně vzadu na zahradě, v lese. Vydali jsme se tam. D byl rychlejší.
Vylezl z lesa, říkám není tam?? D jen přikývl, tak se ptám znova, takže tam není? Tak kde je?
D řekl, právě, že je. Brečel. V tu chvíli jsem začala brečet, že mě museli slyšet i sousedi na druhé straně vesnice.
D nechtěl, abych tě viděla, ale to bych si neodpustila. Ležel jsi tam a vypadal, že spíš. Pod lískou. Tak pokojně.
D ti šel vykopat hrob, já byla celou dobu u tebe, naposledy jsem si pohladila tvé sametové uši, hladila jsem tě po zádech. Jen do očí jsem se podívat nemohla a nedokázala.
Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsi umřel sám. Že jsme nebyli s tebou. Nikdy.
Odpočívej v pokoji broučku.

Je to skoro týden co se to stalo. Už můžu být na zahradě, ale i tak pořád koukám a čekám odkud na mne vykoukneš. Síla zvyku.
Jen to píšu, už zase brečím.

Sam byl můj první pes. Ještě jsem chodila na střední školu, když jsem si ho pořizovali. Bydlel s D u jeho rodičů. Ačkoli u nich musel žít v kotci, myslím, že se nikdy neměl zle, měl tam svého psího přítele Azora.
Poté, co jsme koupili vlastní dům, stěhoval se logicky s námi. Z mé strany byla jediná podmínka – žádná klec.
Proto si myslím, že se tu měl krásně, obří zahrada, milí sousedé. Volnost.
Dožil se krásných 12.let. Třeba kdybychom jej vzali k doktorce dříve, ještě tu s námi je. A nebo už dávno ne. Kdo ví.
Navždy zůstane v našich srdcích. Byl jedinečný, laskavý, dobrák. Takový jako on už žádný nebude.

10-03-10a

IMG_5818

IMG_1304

IMG_5980

 

Co na tom má?

Po roce jsem byla nucena sednout na motorku.

Ačkoli by mi to mělo být líto, nebylo. Drahému díky nějakému chybějícímu štítku propadla na motorce technická = nemohl na ní jezdit. A já byla tak šťastná, protože když někam vyjel na tomhle pekelném stroji, trnula jsem doma hrůzou jestli mi ho někdo nesestřelí.
Ale má škodolibá radost netrvala věčně. Štítky jsme sehnali, teď o dovolené si udělal technickou a dnes poprvé vyjel. Nejprve dnes ráno sám, ale odpoledne jsme měli jet na návštěvu k babičce. Ale z jeho ďábelského výrazu bylo patrné, že autem to určitě nebude.
„Ale to ne! Víš jak motorku nesnáším,“ skučela jsem.
„Ale no tak, víš jak je to příjemný? V tomhle vedru?“ snažil se mě lákat a já věděla, že nemám na vybranou, leda bych sedla do rozpáleného auta a jela autem sama. A já a řídit? To fakt jen v nouzi a tohle nouze nebyla. Celá nafrněná jsem naházela do taštičky peněženku a mobil. Ve třiceti stupních na sebe oblíkla mikinu a nutné sluneční brýle. Sotva jsem vylezla z domu, byla jsem zpocená až víte kde. A to jsem ještě měla mít na hlavě tu hnusnou těžkou helmu.

„To jedeš v pantoflích?“
„Stačí, že se budu péct v mikině, ještě bych se pekla v botaskách“
Jo, nebylo to úplně nejbezpečnější, ale  věřím mu, tak co by se mohlo stát?

Nasadila jsem si tu hnusně těžkou helmu, usedla na motorku, která se pod mou váhou značně prohnula. Jo, já ho varovala, že jsem fakt těžká.  A myslím, že to poznal, když se rozjel, motorka určitě nevyjela tak rychle a svižně jako když jede sám. Nu což.

Ještě, že jsem měla brýle, protože se mi ani za nic nechtělo zavřít ochranný štít na helmě. Nedalo se v ní dýchat. V mikině mi bylo vedro. A já se bála abych z té motorky neslítla. Fakt mi bylo na omdlení. Do toho mi neustále padal popruh na tašce, takže už jsem se viděla jak mi celá taška odletí kamsi do prd..háje. Takže jsem sebou neustále šila, potom jsem si vytahovala rukávy mikiny abych dopřála dalším centimetrům kůže svěží vzduch.

Ani nevím jak, ale dojeli jsme k babičce. Cestu domů jsem prožívala stejně, to už jsem tedy měla zavřený ochranný štít na helmě, takže to všude hučelo a já zase už začínala vidět hvězdičky. Raději jsem se drahého držela jako klíště. A v jednu chvíli jsem se dala i na modlení. Když se na tom našem prskloletu rozhodl předjídět nějaký zemědělský stroj + kombajn. Ano, oba jely jen nepatrně pomaleji než my, ale stejně. Co kdyby se v protisměru zjevilo auto? To jsem se fakt za jeho zády krčila, oči zavřené a v duchu si říkala panebože dneska ne, prosím ne. No, zavírat oči taky nebyl úplně cajk nápad, protože jsem nesledovala cestu a nevěděla kdy se mám do zatáčky naklánět.

Fakt nechápu, co na těch motorkách lidi mají. Pro mě je to neskutečný stres, a to jak z pozice spolujezdce na té motorce nebo z pozice řidiče auta.
Každopádně, vždycky budu raději preferovat pohodlné a alespoň trochu bezpečné auto nad tímto pekelným strojem.

 

PS: chtěla jsem sem dát fotku v přilbě a brýlých, maminka říkala, že vypadám jako sysel, ale po příjezdu domů jsem byla šťastná, že jsem přilbu a mikinu sundala a mohla volně dýchat.

Jak jsem si chovala „lefa“

Máme dovolenou! Hurá!

A jaké bylo moje překvapení, když první výlet na sebe nedal dlouho čekat a spáchali jsme jej už druhý den dovolené.

O tomto místečku jsem slyšela už dávno, ale nějak nebyla příležitost se tam jet podívat. Až když mi moje nehtařka vyprávěla, že tam mají malá lvíčata,vlastně už jen jedno, ostatní prodali, musela jsem ho vidět. Protože komu se poštěstí nechat se vyfotit se lvem? 🙂

Když jsme do bioparku dorazili, byla jsem mírně zaskočená, čekala jsem trošku něco jiného, lepšího. Takže dovolím si tvrdit, že tento parčík je lepší navštívit s dětmi, kterých tu bylo opravdu požehnaně, než sami dospělí.

Je to vlastně jedna velká zahrada, plná voliér, které skrývají opičky, tygry, králíčky, lvy, želvy, ale také obyčejné slepice či prasátka. No a nesmí chybět malé kozičky, které si člověk může pohladit.

Jako asi bych byla i otrávená, toho jak tam pobíhaly děti, jak pokřikovaly. Ale i z toho, že bylo hrozné horko a zvířata byla v útlumu. Nebo jsou tak celoročně? Jako až mi některých bylo líto. Obecně nemám tohle vystavování a hlavně zavírání do klece moc ráda, na některých zvířatech to bylo i vidět, že by nejraději byli někde úplně jinde. (Teď mě napadá, že jsou to zvířata tak spíš by asi bylA raději někde jinde).

No, ale jako pochovat si malé lvíče, to byl zážitek. Sice jsme si na něj musely vystát pěkně dlouhou frontu, a řeknu vám, v pravé poledne, na sluníčku – dovezla jsem si domů pěkné opálení/spálení.

Fotka tedy za 100, ale zase jsme si jich mohli udělat kolik jsme chtěli. Sebe ani sestřenku sem dávat nebudu, ale aspoň pár obrázků jo 🙂

Držíme černou hodinku

Tak nám začala dovolená! Volejte sláva a tři dny se radujte. Potom ovšem stačí jediný pohled z okna a ta radost ze mne nějak vyprchává. Respektive měla by vyprchávat. Venku leje a bouří. Mělo by mě to asi štvát a měla bych být nešťastná, že nám dovča proprší. Mě by to ale vůbec nevadilo. Nakupilo se mi tu tolik knih, že bych klidně celé dny byla zavrtaná v pelíšku a jen četla jedla a spala.

Jak už je to takovým naším pátečním pravidlem, jeli jsme k babičce. Tedy, já k babičce, drahý k rodičům. Už jsem se těšila jak si u babičky ohřeju můj oběd, který jsem v práci nestihla sníst, ale sotva se za mnou zavřela vrátka, babička vyšla ven se slovy no sláva, že jedete, nám od rána nejde proud. No super.

„To je hrozný, ještě že jsme si ráno stihly uvařit aspoň čaj, ale pojďte, mám výbornou porkovou polívku,“ zvala nás babička dál.

Pórková polívka? Tak tu neodmítnu nikdy.

Drahý ovšem dál nešel, jel rovnou k rodičům, že třeba u nich elektřina bude fungovat.

Já si u babičky dala polívku, babička mi zatím vylíčila celotýdenní příběhy co se jí udály a co se udály ve vesnici. No nestačila jsem zírat.

Poté jsem se se sestřenkou podělila o moje celozrnné špagety s cuketou, které jsem byla nucela ohřívat na plynu místo v mikrovlnné troubě. Takže se mi pěkně do kastrolku připekl sýr,který jsem si tam v práci dala, abych nemusela tahat obal domů. Hm. A bylo to nějaké suché, tak jsem tam chtěla dát trošku ostrého kečupu. Ale určitě to znáte, jak vám ten kečup neteče a neteče a najednou vychrstne taková hromada. Hm, tak to se mi přesně stalo s tím mým. Takže jsme si u konzumace pěkně pobrečely jak nás pálila pusa. Jsem totiž nešetřila ani na česneku.

V průběhu odpoledne se nepěkně zatáhno, že jsme  s babičkou musely držet  černou hodinku. Nešlo světlo, nešla telka, nešlo nic. Ještě, že si babička vystačí a pořád mluví J Poté jsme s nešťastným výrazem sledovaly situaci venku, kde bylo nebe úplně černé. Chvíli na to už spustily provazce deště následované silným větrem a hromy a blesky. Po chvíli přišly i kroupy a to bylo na babičce vidět jak ráda by šla ven a zachraňovala kytky. Jen seděla u okna, odhrnula si záclonu a to bylo samé juuuu, jeee….

Babi dneska obecně perlila, prý jak je člověk zvyklý na tu elektřinu, automaticky šla vařit kávu, nešla varná konvice, tak si kafe šla dělat do mikrovlnky, ta nešla. Poté šla mixovat tu pórkovou polívku a divila se proč nejde mixér. Sestřenka se jen pousmívala.

No jo, člověk bere elektřinu jako běžnou součást dne, ale dovedete si představit život bez ní? My jsme se sestřenkou zjistily, že se pěkně nudíme. Kdyby bylo aspoň co číst, ale všechny babiččiny knihy jsou pro nás nudné. Mobily vybité, internet nefunkční. No prostě jsme seděly a snažily jsme se normálně si povídat, protože ani žádnou deskovou hru jsme hrát nemohly, neb nebylo vidět.

Ještě, že máme teď společné téma – Sirotčinec slečny Peregrinové.

Workoholička?

Když jsme dneska s drahým odcházeli z práce, jeho kolega si z nás dělal srandu a loučil se s námi slovy „dovolenkáři – čekatelé“. Docela mi to přišlo i vtipné. Rádi si bereme dovolenou na konci prázdnin, právě z toho důvodu, že většina lidí ve firmě má už po dovolené a my se teprve těšíme.

No, těšíme.

Trošku z toho mám i strach. Přistihla jsem se, že jsem asi trošku workoholička. Sice to není tak, že bych v práci celých devět hodin strávila prací, naopak, zvládnu sjet kde jaké webové stránky, ale ve svých pracovních věcech mám přehled a strašně nerada je, byť jen na 14 dní předávám kolegyni.
Kolegyni, kterou nemám vůbec ráda a která mne opustila a šla na jinou pracovní pozici. Sice na letním zástupu jsme byly domluvené od začátku, ale prostě najednou neví, jestli mou práci bude stíhat a jestli jí kvůli tomu nebude stát její práce. A já se najednou cítím tak nějak divně, jako že ji musím prosit, aby mne v mé nepřítomnosti zastupovala. Protože na rozdíl ode mě, jí práce bolí a má problém cokoliv udělat navíc.

A ono když potom celou dovolenou přemýšlíte, jak to asi v práci jde, jestli se tam něco nesere.

Dobře, kecám, po celou dobu dovolené ne, po pár dnech si na práci ani nevzpomenu a užívám si slastného vyspávání a obecného nic nedělání.
Horší je to potom v neděli večer. V tu neděli, která je před nástupem do práce. Jsem otrávená, nervózní a v noci nemůžu spát, takže v pondělí ráno vstávám jako zombie a vlastě vypadám jako bych vůbec neodpočívala a koloběh se zase roztáčí.
Hlavně mám nervy, co bude v práci za průšvihy, co jsem udělala špatně, než jsem odešla, na co se zapomnělo?

Jsem asi trošku švihlá, ale na práci mi záleží a nechci o ni přijít. Nejen kvůli místu, ale i kvůli kolegům…. A taky…někdo tu hypotéku platit musí, žejo.